Na úvodní stránce již bylo řečeno pár charakteristik, jimiž se vyznačuje má tvorba nástrojů, nyní zde budu pokračovat. Výroba didgeridoo ze soušek stromů s sebou nese nutnost řešení situací vznikajících v přírodě zcela běžně, a zde jsou žádoucí a nápomocné celkovému koloběhu – rozpadu starého pro výživu nového života. Stromy napadené dřevokaznou houbou nezbírám, na mysli mám praskliny ve dřevě a malé tunýlky, jenž červík zanechává prohánějíce se hmotou – tou zhuštěnou energií – snad v touze, jenž ho žene za svými křídli – kdo z nás ji také někdy nepocítil (cit: „Proč uvězněn jsi, majíce křídla?“ J.Mahu; nebo také cit: „Křídla jsou zapomenuta všemi, kdož cestují po nohou.“ J.Mahu). Praskliny i dírky neopravuji jak Aboriginci izolační páskou, ale směsí jemných pilin a lepidla. Po finálních úpravách a ošetření dřeva směsí přírodních vosků a olejů, nejsou tyto spoje nijak náchylné.
O tvaru výsledného didgeridoo jsem již jemně pohovořil na úvodní stránce. Vždy se snažím zachovávat již vtělený tvar daného stromu, přestože na straně náustku obebírám nijak vyjímečně 6-8 cm na průměru. V tomto procesu pozvolného ubírání letokruhů lze efektivně použít ruční nástroje, jako jsou kupříkladu pořízy. A toho se držím v celé své tvorbě nástrojů – použití ručních nástrojů jak je to jen možné. Nikoliv brusky, elektrické hoblíky a vrtačky. Každý řemeslný nástroj oživuji-uvádím v pohyb svou energií, bez nutnosti kabelu a elektrické sítě. Jediný stroj je pásová pila, na níž půlím didgeridoo. Několik nástrojů jsem vyráběl i rozřezáním ruční pilou, takový spoj je však více jakoby ‘rozcuchaný‘. Tedy zpět k tvaru – příroda jej vrostla do hmoty, já jej pouze sleduji. Někdy je však třeba se zanořit více do hloubky a zbrousit například některé příliš vystouplé suky.
Konečnou úpravu dřeva provádím povětšinou přírodními vosky a oleji, a také přírodními barvivy. Didgeridoo na straně náustku uvnitř ošetřuji včelím voskem, a to do vzdálenosti přibližně 15 cm – to zvyšuje odolnost proti vlhkosti v nejnáchylnější části. Cítím-li nutkání, obohatím povrch didgeridoo nějakým vypalovaným vzorem. Nijakým způsobem se nesnažím napodobovat vzory australských Aboriginců, nýbrž se nechávám vést. Spoustakrát, ať už se jedná o výrobu didgeridoo nebo například i při malování či kreslení, začínam tvořit něvědouce co, hnán pouze onou touhou tvořit. Až v následném procesu pozoruji, čeho se to týká, co se ukazuje. Asi takto méně vědomé složky mysli obcházejí tu primární, jež více tíhne k souzení, uchopování, či cenzůře obsahu. Někdy se pospojují ona vlákna potřebná ke zpřítomnění si významu vzorů, někdy jen částečně, jindy třeba vůbec. Snad proto, že ony vypalované-malované vzorce nejsou určeny mě, snad jiné bytosti k pochopení. Proto pořídíte-li si ode mne takový předmět, nechejte na sebe působit dané motivy a nalezněte významy, jež k vám promlouvají. Úrověn vědomí, na níž se pohybujeme, je pro každého z nás jiná, a také stále se měnící. Tudíž i onen motiv k vám může v různém čase promlouvat jinak.
Na konec pár malých rad jak zacházet se svým didgeridoo. Po delším hraní, uvolňuje-li se do nástroje větší množství slin, je vhodné nenechávat nástroj v obalu, ale ve vertikální poloze jej někde opřít v pokoji – co může, vyteče, zbytek vyschne. Poté jej umístit na stojan, ať už vertikální či horizontální. Já to vnímám tak, že je-li nástroj umístěn v nějakém tom stojanu či držáku, je jakoby více součástí onoho místa, není jen opřen někde v rohu, nepřemisťuje se, protože někde překáží – má své stanovené místo, je součástí. Nejsou-li tyto stojany v nabídce nyní, budou časem.